Před derby

Ahoj lidi, zítra nás v Praze čeká důležitý souboj v Lize národů se Slovenskem, a když tady nad tím tak přemýšlím, došlo mi, že jsou pro mě Slováci takový osudový soupeř. Bude to pro mě proti nim už čtvrtý zápas, ale hlavně jsem si proti nim před šesti lety odbyl i svůj reprezentační debut.
Vzpomenete si ještě na to utkání? Bylo to 14. listopadu 2012, takže skoro na den přesně, hráli jsme v Olomouci a já se tehdy dostal do brány, protože Petr Čech kvůli náročnému programu v klubu tohle přátelské utkání vynechal. Trenér Bílek dal tehdy příležitost hodně sparťanům, protože jsme v té době se Spartou všechno vyhrávali a dařilo se nám.
Premiéru si tam vedle mě odbyl třeba i Láďa Krejčí, se kterým jsem byl i na pokoji. Ještě si vzpomínám, jak jsme si oba říkali, že si ten zápas musíme pokud možno trochu i užít, protože nikdy nevíte, jestli pozvánka ještě někdy přijde. A u mě to vzhledem k neotřesitelné pozici Čechína platilo obzvlášť, protože během následujících tří let jsem si připsal jenom čtyři další starty.
Ten zápas se nám všem docela povedl, vyhráli jsme 3:0, já jsem udržel čisté konto, takže jsem byl spokojený. Ale hlavně to byl splněný sen, když jste malý kluk a hrajete fotbal, je národní tým něco, k čemu vzhlížíte, je to pro každého hlavní cíl a meta. Od té doby uteklo už šest let, mám za sebou odchytaných 22 zápasů, ale největší zážitek jsem si paradoxně v reprezentaci stejně odnesl z těch, ve kterých jsem jen seděl na lavičce. Myslím tím Euro 2016 ve Francii.
Je to něco úplně jiného, než hrát s klubem poháry, nebo s národním týmem kvalifikaci. Je to velká událost, všude ve vzduchu je cítit euforie, stadiony jsou plné, už když vystoupíte z autobusu, všichni se těší. Proto mě teď taky tolik žene touha na mistrovství Evropy postoupit a prožít ho konečně na vlastní kůži. Tak nám držte palce!