Bez frází
4. 9. 2019
Potichu jsem našlapoval po domě.
Manželka Martina spala s dcerkou v pokojíčku. Vplížil jsem se dovnitř a viděl obě svoje holky. V bezpečí. Živé a zdravé. Cítil jsem obrovské štěstí.
Marťa se probrala a ptá se, jak dopadl zápas.
„Vyhráli jsme 3:0.“ Nad Realem Madrid.
Usmála se a zase usnula. Dal jsem oběma pusu a šel si do kuchyně otevřít pivo.
Pár hodin po nejemotivnějším utkání svého života, na které jsem málem ani nedorazil, protože ještě dopoledne jsme v nemocnici nevěděli, co s malou bude, jsem ale chytnul sklenici piva do ruky a podíval se, jestli na prstech ještě uvidím modřiny od stisku jejích zoubků.
Hlavou se mi ten večer honily úplně jiné věci než zákroky proti střelám fotbalistů, které zná celý svět...
Takhle začíná asi nejtěžší rozhovor, který jsem zatím ve svém životě dělal. Pro projekt Bez frází, který určitě všichni znáte, jsem vyprávěl o tom, co jsme zažili loni na podzim v Seville, když se nešťastně zranila naše dcera Nicky. Naštěstí tehdy všechno dobře dopadlo, ale znovu si to takhle přehrát nebylo pro mě vůbec jednoduché. Zavzpomínal jsem ale i na celou svoji kariéru, co pro mě fotbal znamená od chvíle, když jsem se stal tátou, a jak moc si vážím toho, že mám zdravou a šťastnou rodinu. Zvlášť po tom strašném zážitku.
Když dočtete až do konce, určitě pochopíte, o čem mluvím.
