Rehabilitace

Hola amigos!
Můj sval se lepší, ale pořád jsem na marodce, tak bych vám dnes chtěl popsat, jak to vypadá v praxi a že to má k flákání doma na gauči hodně daleko. I pro mě je to něco nového, nikdy jsem tak dlouhou pauzu nezažil. Už teď jsem přišel o tři zápasy v lize a dva za reprezentaci. Naposledy jsem byl zraněný před třemi lety, kdy jsem si natrhl úpon v třísle, ale tehdy to vyšlo na zimní pauzu, takže to bylo jednodušší, protože jsem nemusel sedět na tribuně a nervovat se jako teď.
Moje dny jsou teď dost monotónní, protože když máte prasklinu v břišním svalu, nemůžete dělat prakticky nic fyzicky náročnějšího, protože svaly na břiše zapojujete víc, než byste čekali. S nataženým svalem na noze můžete aspoň do posilovny a posilovat horní polovinu těla, ale tady nesmím do posilovny vůbec. Nesmím zvedat nic těžkého, nesmím jezdit na kole a hlavně nesmím zvedat ani dceru, což jinak děláme při hraní dost často. Takže jsem opravdu dost limitovaný.
Každé ráno jedu do tréninkového centra, a když klukům začne trénink, jdu za fyzioterapeutem. Mám naordinované masáže, pouštějí mi do svalu také elektroproud, aby se sval zahřál a rychleji se regeneroval. Končím většinou ještě dřív, než kluci skončí na hřišti, takže bych je teoreticky nemusel ani vidět, ale snažím se s nimi být v kontaktu, protože je to už i na mě dlouhé a tréninky mi chybí. Snažím se být s týmem, jak nejvíc můžu, dělám to, co mám, ale na hřišti jim zatím prostě nepomůžu. Po obědě jedu na chvíli domů a odpoledne se zase vracím zpátky a čeká mě celá procedura ještě jednou. Všichni mi pořád opakují, že musím být trpělivý, protože na svalové zranění zabírá nejvíc čas a klid. Snažíme se tomu pomoct, jak nejvíc to jde, ale moc urychlit se to prostě stejně nedá. Jak vidíte, neflákám se, neležím doma, den mám vyplněný, takže se nenudím. Ale už bych si strašně přál, abych mohl zase na hřiště. Tak mi držte palce, ať je to co nejdřív!